Homeopatie Ostrava – Alena Zelios

Homeopatie

Homeopatie je celostní medicína, posuzuje systém jako celek, tělo, mysl vědomou i nevědomí. Stejně jako muzikoterapie dodává tělu vibraci o určité frekvenci, která chybí, čímž je systém v nerovnováze.

Homeopat odebírá případ, tj. zjišťuje jednotlivé fyzické i psychické symptomy, a hledá obraz léku, ve kterém se nemocný nachází, tj. vykazuje stejné symptomy, které daný lék způsobuje zdravému člověku. Odtud pochází „podobné se léčí podobným“. Jsou samozřejmě i další školy: řecká, indická, holandská, izraelská, všechny vycházejí z Hannemannova Organonu, jen každá rozvíjela homeopatii dál po svém – jde vlastně o různé přístupy v bádání o novém jevu. Homeopatie používá vysoce ředěné (tzv. potencované) látky, které při opakování dávky u zdravého člověka vyvolávají příznaky podobné těm, jaké má léčená choroba (princip minimální dávky a princip podobné léčí podobné).

Autopatie

Autopatie je léčebná metoda, která využívá homeopatického „podobné se léčí podobným“ a pracuje s lékem z daného člověka. Protože si ale nemůžeme naložit do lihu na 3 týdny sami sebe, pracuje autopatie jen s částí systému (s krví, dechem, stolicí, slinou, nehty). V čem je háček?

Každá naše část má svou frekvenci, jinou mají ledviny, jinou mají játra, jinou krev, jinou sliny. Součtem všech těchto frekvencí je člověk jako celek. Když si vezmeme lék ze slin, vložíme celému tělu jako lék konkrétní frekvenci slin.

Všude tam, kam sliny patří, kudy trávicím traktem procházejí, je to v pořádku. Zároveň však ale tam, kam vložená frekvence nepatří, např. do ledvin, mozku, kůže, dochází k neviditelnému přetížení (v případě dlouhodobého podávání až k poškození) na energetické úrovni. Jako když místo předepsané flétny příčné zazní flétna zobcová. Rozladí to celý celek.

Trvá týdny až měsíce, než se takto rozladěný systém zase sjednotí v celek – stále nemocný celek, ale alespoň celek.

Klasický versus Postklasický homeopat

Homeopatie je jen jedna, ale je to mladá věda a stále se vyvíjí, je objevována. Různí lidé k ní ve svém zkoumání přistupovali podle svých možností a také podle svého způsobu myšlení, vznikaly různé homeopatické školy.

Klasická homeopatie hledá podle jednotlivých symptomů obraz jednoho konkrétního léku, ve kterém se nemocný nachází. Ten pak podává.

Postklasická homeopatie, původní česká záležitost, vychází z klasické homeopatie, tedy plně respektuje „podobné se léčí podobným“ i postup přípravy homeopatického léku, má však něco navíc.

Autor postklasické homeopatie, Mgr. Pavel Opelka, pracuje s vývojem patologie v průběhu nemoci. Sestavil a popsal systém řazení léků, podle toho, jak při změně příznaků nemocný přechází z jednoho léku do jiného, proč v daném pořadí a co s tím.

Postklasický homeopat tak sestavuje sérii léků podle toho, jak se měnila patologie nemoci v čase. Od současné patologie nechává klienta projít až k původní příčině. S každým lékem, který klient dostane, se část toho, co se „nabalilo na původní zrnko písku“ odčišťuje. Lék za lékem, až zůstane jen příčina (většinou trauma při porodu, nebo z velmi raného dětství).

To je důvod, proč trvá postklasická léčba déle než rok, a proč není třeba brát jeden lék i několik měsíců. Každý jednotlivý podaný lék vytáhne, vyčistí, tu část patologie, kterou pokrývá, a jde se dál, na další úroveň, na další lék, stále hlouběji, až na dřeň.

Postklasický homeopat nevybírá lék, který něco udělá, a nebo ne, aby pak zkoušel jiný v případě, že se nedostaví očekávaný výsledek. Postklasický homeopat podává lék, který odkrývá nejvrchnější vrstvu patologie, a ví, co je pod tím, co se odkryje, a jaký lék bude následovat.

Všichni postklasičtí homeopaté znají klasickou homeopatii, tak jako všichni, kteří počítají integrály, ovládají malou násobilku, bez toho se neobejdou. Navíc je to, že znají a používají i Opelkův systém.